Budoucnost humanitních věd

Jen málokteré knize o vzdělávání sluší první český překlad po téměř padesáti letech od jejího vydání – otázky, které Walter Kaufmann kladl v roce 1977, jsou dnes možná stejně naléhavé a platné i dnes. Humanitní vědy se znovu a znovu musí obhajovat před požadavkem, aby bylo vzdělání především praktickou přípravou na profesní život. Kaufmann však ukazuje, že jde o mnohem víc – o smysl vzdělání, o podobu našeho myšlení i o to, jak chápeme vlastní život.

„Humanitní vědy se zmítají ve vlnách rozbouřeného moře. Existuje sice dostatek veslařů, většina pedagogů a studentů však dbá jen pramálo o to, kterým směrem se pluje.“ (s. 28)

Autor se zamýšlí, proč vlastně humanitní obory učit. Formuluje čtyři základní důvody. Prvním je zachování a kultivace toho nejlepšího, co kdy lidstvo vytvořilo – tedy živý vztah k velkým dílům, který není jen mechanickým opakováním kánonu. Druhý důvod se týká života samého, jeho smyslu. Třetí souvisí s vizionářstvím (s odvahou myslet jinak a posouvat obzor možného) a čtvrtý s pěstováním kritického ducha, bez něhož se každá tradice mění v prázdné fráze.

„Striktně se ohrazuji proti každému přístupu, který si z velkých umělců a spisovatelů a spisovatelů činí hlásnou troubu k obhajobě a šíření vlastních interpretací a ideologických stanovisek.“ (s. 29-30)

Kniha přitom není jen abstraktní obranou humanitních věd, ale také diagnózou akademického provozu. Kaufmann popisuje, jak se zájem studentů příliš upíná na zkoušky a zájem vyučujících ke kvantitě publikačnímu výkonu, což je příčinou nadprodukce textů, které jsou sice odborné, ale zato málo objevné, natož podstatné.

Kaufmann rozlišuje čtyři typy aktérů, kteří utvářejí podobu humanitních věd – a u každého ukazuje jak jejich přínos, tak rizika:

• Vizionáři posouvají myšlení dopředu, otevírají nové horizonty a nabízejí odvážné, někdy provokativní obrazy světa; právě oni však často dráždí strážce pořádku, protože narušují ustálené jistoty.
• Scholastici naopak pečují o kontinuitu, systematicky vyjasňují a komentují díla velkých předchůdců a budují odborný konsenzus – jejich slabinou je sklon k uzavřenosti, konformitě a k tomu, že z živé tradice dělají nedotknutelnou autoritu.
• Kritici, jsou ti, kdo zpochybňováním, kladením námitek a odhalováním slepých míst pomáhají teorii tříbit a opravovat; zároveň však mohou sklouznout k pouhé negaci bez vlastní pozitivní vize.
• Žurnalisté píší s vědomím krátké životnosti svých textů, usilují hlavně o přitažlivost a srozumitelnost a dokážou složité myšlenky přenášet k širšímu publiku, ale právě důraz na aktuálnost a efektnost může vést k povrchnosti.

Walter Kaufmann nehodnotí tyto typy na dobré a špatné. Spíše upozorňuje, že zdravá akademická obec potřebuje všechny čtyři – pokud jsou si vědomi svých omezení a nerezignují na intelektuální poctivost.

Velká část knihy je věnována zdánlivě samozřejmé, ale zásadní otázce: co znamená správně číst. Kaufmann rozlišuje několik přístupů. V prvním jsme my ti nevědoucí, oni ti vědoucí – textu se podřizujeme, ale zároveň do něj často bezděky promítáme své představy. V druhém jsme my ti vědoucí – text čteme dogmaticky, jako něco, co máme zhodnotit z pozice hotové pravdy. Proti tomu staví dialektické čtení my nejsme vševědoucí a ani autoři ne – hledáme společně.

Čtenář jakéhokoliv textu si musí uvědomit, že vede dialog nejen s autorem, s dobovým kontextem, ale i s předchozími čtenáři či vykladači. Taktéž mu ale musí být zřejmé, že ne vždy je snadné určit správný význam slov, že je třeba znát celé dílo autora i dobu, v níž vzniklo. Samostatnou kapitolou jsou pak posuny způsobené překladem – málokdo dnes čte Aristotela, Kanta či Hegela v originále. Tuto schopnost ztratily nejen studenti VŠ, ale mnohdy i jejich učitelé.

Kaufmannova Budoucnost humanitních věd tak není historickou kuriozitou, ale naléhavým pozváním k promyšlenému, disciplinovanému a zároveň svobodnému studiu, které se nesoustředí na mikroskopický detail, ale má neustále na zřeteli smysl celku.

(KAUFMANN, Walter Arnold. Budoucnost humanitních věd: o výuce umění, náboženství, filosofie, literatury a historie. Přeložil Michal KLEPRLÍK. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2024. ISBN 978-80-7465-665-1.)