Bože, čí je tahle země?

Tuvia Tenenbom je sarkastický komentátor, který se v této knize vydává do území „biblického Izraele“. Záměrně se vyhýbá politicky zatíženým označením, jako jsou Západní břeh, Judea a Samaří či Palestina, a snaží se prostor nahlížet bez jednoznačných nálepek. Právě tento přístup – odmítání jasných kategorií – podtrhuje, jak obtížné je v tomto regionu určovat, kdo má větší pravdu či právo na zemi.

S jeho pomocí postupně poznáváme osadníky, Samaritány, chasidy, „Mladé z kopců“, poslance Knesetu i další obyvatele. Tenenbom nás nevede k jednoduchým závěrům, ale k pochybnostem: každá skupina má své argumenty, své rány a své slepé skvrny. V rozhovorech se navíc vrství i nedůvěra vůči médiím.

„Cizí novináři, kteří o nás informují, mají svou agendu, nepřátelskou agendu. Když sem přijedou, nejedou reportovat o tom, co se tady děje, ale vykreslit obrázek, který bude zapadat do jejich nepřátelského rámce.“ (s. 155)

Otázka anexe či uplatnění izraelské suverenity na tomto území se vine celou knihou jako nit. Autor ji nezodpovídá a nedává čtenáři komfort správného řešení. O to víc vyniká kontrast s evropskou sebejistotou – my Evropané často víme, jak to mají ostatní dělat, posíláme peníze na výstavbu palestinských domů duchů, které rostou bez svých obyvatel, nebo vysíláme ty nejlepší z nás, aby prostřednictvím svých smartphonů zachycovali skutečná či domnělá příkoří, která se místním Arabům dějí.

Když si uvědomíme, že tuto zemi budují také potomci Židů, kteří kdysi žili v Evropě – včetně těch, jimž jsme po válce znemožnili nebo výrazně ztížili návrat a život mezi námi – získává kniha další rozměr.

„Celý svět považuje tuhle oblast, stejně jako zbytek Západního břehu, za území, které Izrael drží nelegálně, říkám mu.
‚To je nějaká novinka? Kdy si svět myslel, že mají Židé právo někde žít?‘“ (s. 488)

(TENENBOM, Tuvia. Bože, čí je tahle země? Překlad David Weiner. Vydání první. Praha: Nakladatelství Zeď, 2025. 635 s. ISBN 978-80-88445-32-6.)